Svatá Zdislava z Lemberka je českým lidem uctívána již sedm a půl století jako světice a uzdravovatelka nemocných, známá také svou dobrotivostí vůči chudým. Dalimilova kronika svědčí o početných podivuhodných uzdraveních, kterých sv. Zdislava dosáhla.
Historie
Bazilika minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy
Historie chrámu je úzce spojena s působením Havla zrodu Markvarticů a jeho manželky Paní Zdislavy. První písemná zmínka o kostelu pochází z roku 1252 v souvislosti s pohřbením paní Zdislavy. Bazilika minor svatého Vavřince a svaté Zdislavy byla postavena podle plánů slavného rakouského architekta Jana Lukáše Hildebrandta v letech 1699-1729. Základy současné stavby, které jistí pilíře zapuštěné až do hloubky 30 m pod úroveň kostela, byly položeny v roce 1699. V roce 1702 byly z důvodu přestavby kostela vyzvednuty ostatky Paní Zdislavy, a přeneseny do přilehlého kláštera dominikánů. Během stavby roku 1706 zemřel donátor kostela hrabě F. A. Berka z Dubé. Nedostatek finančních prostředků donutil novou majitelku panství hraběnku Františku Rosálii Kinskou zjednodušit stavbu kostela. S úspornými návrhy J.L. Hildebrandt nesouhlasil a znechuceně od stavby odešel. Na jeho místo nastoupil Domenico Perini. Slavnostní vysvěcení chrámu se uskutečnilo za nových majitelů panství Pachtů z Rájova 4. srpna 1729, a o dva roky později byly do krypty přeneseny ostatky Paní Zdislavy. Dekretem císaře Josefa II. z 24. srpna 1786 se řádový kostel bratří dominikánů stal kostelem farním a bratři museli odejít do diecézní duchovní správy. Přítomnost na jejich faře končí kolem roku 1810. V roce 1945 byl kostel i s přilehlým klášterem opět svěřen do duchovní správy dominikánům, a s přerušením v období komunistické totality trvá doposud. V roce 1996 byl farní kostel povýšen na titul baziliky minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy. V současné době se v bazilice slouží pravidelné bohoslužby a je součástí prohlídkové trasy v návštěvní sezóně.
Klášter
Detail výzdoby interiéru baziliky
Dominikáni – Řád bratří kazatelů je žebravým řádem založeným sv. Dominikem v 1. polovině 13. století. Do Jablonného přicházejí dominikáni před rokem 1250 a zakládají zde nemocnici s klášterem za přispění majitele zdejšího panství, pana Havla Markvatice a jeho ušlechtilé manželky, paní Zdislavy. Toto úsilí bylo motivováno nejen jejich náboženským cítěním, ale zároveň si byli vědomi, že kláštery jsou ohnisky kulturními, duchovními i mravními. Navíc žebravé řehole byly nositelkami nových myšlenek. U nás k jejich představitelkám bezesporu patří sv. Anežka Přemyslovna i sv. Zdislava z Lemberka. Nejednalo se jen o nové prožívání zbožnosti, ale zároveň i o nové myšlenkové a kulturní proudy. V roce 1269 se v Jablonném konala řádová kapitula česko-polské dominikánské provincie, což nasvědčuje, že byl v tuto dobu klášter již dokončen a musel být dostatečně prostorný, aby ve svých zdech mohl ubytovat zástupce řádové provincie. V husitských válkách byl klášter s městem těžce poškozen. Roku 1425 bylo město vypáleno. Po skončení husitských válek začala provizorní obnova. Vzhledem k tomu, že se jedná o žebravou řeholi, která nikdy nedisponovala velkým majetkem, pokračovaly práce jen pozvolna a často musely být pro nedostatek prostředků zastaveny. Samotný klášter se začal přestavovat až roku 1693. V hrubé stavbě byl dokončen v roce 1696. Další práce v budově však pokračovaly až do roku 1698. Na základě dvorského dekretu císaře Josefa II. z roku 1786 byl klášter roku 1788 zrušen. Bratři museli odejít buď do diecézní duchovní správy, nebo ke svým rodinám. Dva odešli do nedaleké Janovické poustevny, kde pěstovali byliny a léčili okolní obyvatelstvo. Řeholní bratři se do Jablonného opět vrátili v roce 1945. Jejich blahodárné působení však bylo násilně přerušeno roku 1950 nastupující komunistickou diktaturou. Další návrat je v roce 1969, ale vzápětí jim byl v rámci normalizace odebrán státní souhlas k duchovenské činnosti. Dva z nich nastoupili do zdejší zbrojovky, kde pracovali až do roku 1989. Od roku 1990 se zdejší dominikáni pokoušejí obnovit zničené dílo. Nejde jen o škody materiální a kulturní, ale především o ztrátu katolické víry, která se hojí velmi pozvolna.
